MAPA PRO NAVIGACI   TRASA

[úvod] [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [26] [27] [28] [29] [30] [31] [32] [33] [34] [35] [36] [37] [38] [39] [40] [41] [42]


23. DEN, 12. 3. 2001, PONDĚLÍ - COOBER PEDY

Noc teda opravdu stojí za to. Fouká šílený vítr, ale spíš bych to nazval vichřicí. Asi ve tři ráno je Pavel přinucen vylézt ven ze stanu, aby připevnil tropiko kolíkama zpátky do země, protože je ten vichr vyrval a tropiko tak vlálo ve vzduchu. Přesto nám stan chce neustále lehnout. Pavel má bohužel smůlu, že je zrovna na té návětrné straně a tak ho drží skrčenýma nohama skoro celou noc. Takže se pochopitelně moc nevyspal. Ale ani my s Mirkou na tom nejsme o moc líp. V tom děsným brajglu, co ten vítr dělá mj. i se stanem, to ani nijak nejde. To nám to v té centrální Austrálii pěkně začíná….

Vstali jsme asi v 7:00, vítr se už utišil a vracíme se zpátky přes Woomeru na Stuart Hwy. Dlouhé přímé úseky se střídají s mírnými zatáčkami, které jsou dopředu vždy výrazně označeny. Asi mají své zkušenosti. Zastavujeme u vyschlého solného jezera Hart (Lake Hart), abychom ho důkladněji prozkoumali. Musíme ale nejdřív přelézt násep železniční tratě, tedy Trans Australian Railway, která vede z východního na západní pobřeží. Solné krystaly jsou celkem velké a opravdu slané, jak Pavel musel hned vyzkoušet. Ze dna "jezera" trčí zbytky dřevěných kůlů, které tu pravděpodobně zůstaly z dřívější těžby soli. Zpátky k autu zvolil Pavel s Mirkou průlez skrz násep asi 1,5 metru širokým kanálem. Musíme ale dál, cestování tady v centru má, a asi nejenom pro nás, jasná pravidla. Od kempu ke kempu. Vzdálenosti jsou tu obrovské. V Glendambu tankujeme a naší další zastávkou je Coober Pedy.

Honza M. nás předem trochu varoval, tak budeme dávat bacha. V roce 1915 tu bylo objeveno ložisko opálu, dnes Coober Pedy pokrývá 70% světové produkce. Každý člověk, velké společnosti tady těžit nesmí, má nárok na 100 x 50 metrů, kde si může kutat jak chce a doufat, že zrovna on narazí na bohaté ložisko a zbohatne. Coober Pedy dostalo jméno od domorodců. "Kupa Pit" totiž znamená v jejich řeči "díra bílého muže". I hotely, dva místní kostely a některá nebo spíš většina obydlí jsou tu pod zemí, v takzvaných "dugoutech". To všechno kvůli extrémně vysokým teplotám, které tu v létě dosahují až 50 ºC. Město tedy nevypadá zrovna přívětivě a k celkovému skličujícímu vzhledu přispívá i celkové okolí. Je tu v podstatě kamenná poušť, bez jakýchkoliv keřů či stromů, posetá opuštěnými doly. Protože je čas oběda, jdeme nejdřív do Tom & Mary's Greek Taverna, což sice s Řeckem nemá vůbec nic společného, ale aspoň mají sendviče a něco k pití. Po jídle jdeme na ohlídku města. Nejdřív do místního muzea, pak do podzemního kostela, i když vypadá, že ho spíš zahrnuli zemí než že by byl vyhloubený do země. Nakonec nás čeká opuštěná vyhlídka nad městem a nákup v místním supermarketu a bottle shopu. Zdejší obyvatelé, i podle vzhledu, byla drsná sorta bývalých kriminálníků a přiopilých a zanedbaných domorodců. To proto nás Honza varoval, abychom dávali pozor především na Mirku a nikam ji samotnou nepouštěli. A asi ne nadarmo tady po městě jezdí neustále policejní hlídka.

Na výjezdu z města ještě musíme natankovat. Bohužel zrovna tato benzínka se mi stala osudnou. Na záchodě jsem si oplachoval obličej a průvan mi sfouknul brýle z parapetu na zem. Bohužel to jedno sklo nevydrželo. Naštěstí mám s sebou brýle náhradní, ale slabší. Takže mě za volantem střídá Pavel. Bohužel. Opuštěnou pouští tak jedeme dál až do Marly, já naprosto bez nálady, je mi nanic. V Marle opět bereme benzín. Jinak to tady ani nejde, benzínek tu moc není, jsou daleko od sebe, ale vždycky to akorát vychází. Maj' to dobře vymyšlené. Dál míříme na Kulgeru, kde budeme dnes nocovat. Přejíždíme hranice do Northern Territory, podél silnice se čím dál tím víc začínají objevovat větrníky na čerpání vody. U jednoho zastavujeme, abychom si ho mohli prohlédnout z blízka a taky vyfotit. Většina z těchto symbolů Outbacku je očíslována a patří do systému nazvaném jako naše expedice, Southern Cross - Jižní kříž. Na další cestě už začínáme taky konečně potkávat slavné australské roadtrainy a jak je tu v centru zvykem, zdravíme se s protijedoucími řidiči. Největší zážitek má Pavel z toho, jak se pozdravil troubením se strojvůdcem lokomotivy, kterou jsme předjížděli.

Dojeli jsme do Kulgery, dle mapy většího městečka, ale ve skutečnosti je to jeden barák s obchodem, hospodou a pumpou a vedle je ještě kemp s chatičkami. Už je nám tak jasné, co znamená na mapě slovo Roadhouse pod názvem města. U pumpy stojí nejdelší roadtrain, který jsme zatím viděli. Má čtyři přívěsy, takže si ho musíme samozřejmě vyfotit. Značky u silnic upozorňují, že tyto koráby silnic můžou měřit až 53 metrů. A poprvé zde poznáváme oprsklé vnitrozemské mouchy. Jsou jich tu mračna. Lezou nám do očí, nosu, uší, no prostě všude. Hrůza. S postupujícím večerem je to ale lepší. Povečeřeli jsme a opět zašli do prádelny dopsat deníky a odlepit pivní etikety. Tak skončil můj první den se slabšími brýlemi. Doufám, že si na ně během pár dní zvyknu a bude to lepší. Dneska teda nic moc.

Ž 798 km      € 389 km já

                        € 409 km Pavel